Porodní asistentky: “Jsme tu pro vás!”

Koronavirová karanténa trvá dlouho a s ním spojená bezpečnostní opatření nám připadají nekonečná. 

Nošení roušek a dalších ochranných pomůcek budiž.

Nemožnost vzít si otce nebo jinou osobu blízkou k porodu – velký zásah do osobní svobody, nedá se dělat nic jiného, než počkat.

Eliminace návštěv u lékaře/porodní asistentky jen na ty nejnutnější pro větší bezpečí všech, lépe je však vše řešit přes telefon/online.

Ale my porodní asistentky jsme tu vždycky byly a stále jsme pro vás. Nenecháme vás v tom. Jsme připraveny vás maximálně podpořit a pomoci i nad rámec našich povinností.

4 porodní asistentky – 4 příběhy

Ptala jsem se 4 porodních asistentek na různých pracovních pozicích: z velké nemocniční gynekologické ambulance, z porodního sálu, vyučující na vysoké škole a soukromé porodní asistentky, jak vypadá jejich běžný den v časech koronaviru.

Příběh první: Porodní asistentka z gynekologické ambulance

“Ultrazvuková vyšetření těhotných jsme vyhodnotili jako akutní, neb termín screeningu v I. trimestru nelze měnit. Ultrazvuk ve 20. týdnu též nelze dělat jindy. Stejně jako amniocentézu (odběr plodové vody), CVS (odběr choriových klků), či jiné invazivní výkony, které běžně u těhotných žen provádíme.

Jen je snaha rozdělit personál na dvě party a jednu nechat doma, protože je jakási mlhavá vize, že když jedni půjdou do karantény, tak druzí budou schopni nastoupit.” 

Příběh druhý: porodní asistentka z porodního sálu

“Noční služba na porodním sále:

Příděl klasických jednorázových ústenek – 1 ústenka na 12hodinovou službu.

Během služby opět několik přijímaných žen pláče, že nemůže mít u porodu partnera, že tam budou „samy“. 

Někteří muži jsou protivní, někteří agresivní, chtějí si to s námi vyřizovat. Někteří to zkouší po dobrém a snaží se smlouvat. Marně. Je mi z toho úzko.

Jako žena je úplně chápu. Nechtěla bych být v jejich situaci. Jako zdravotník – porodní asistentka, která má doma svou rodinu, starší rodiče, kteří jsou v ohrožené skupině, a s nedostatkem ochranných pomůcek… mám strach.

Ženy uklidňujeme, podporujeme, jak se dá nejlépe. Masírujeme, fotíme, nahráváme pro tatínky videa a uskutečňujeme videohovory, abychom zprostředkovaly jedinečné okamžiky narození jejich potomků. Rodičky to zvládají skvěle.

Jen občas slyšíte „nenechávejte mě tady samotnou“. Někdy to jde, ale jindy musíme přecházet od jedné rodičky k další.

Po pár hodinách spánku po noční službě vstávám. Spala bych, ale musím „do školy“ a do kuchyně. Učíme se. Obě děti potřebují pomáhat. Sedí v kuchyni u stolu a já se točím mezi kuchyňskou linkou a „školní lavicí“. Vařím oběd.

V mezičase žehlím a sežehluji šité roušky a tkalouny na další várku roušek.

K obědu přichází i manžel, který byl dopoledne pár hodin v práci. Po obědě krátká siesta a hurá do lesa. Bereme s sebou míč, hodina tělocviku na louce může začít.

Na procházce vyřídím jeden uplakaný telefonát čerstvé maminky, která potřebuje poradit a pomoci s kojením.

Cestou z procházky se stavíme u prarodičů, jen u jejich dveří. Tam už čeká krabička s pečenou buchtou a já ji zcela bezkontaktně beru ze schodu a přes dveře volám, že děkujeme!

Pak doma šiju roušky. Trénuji s dětmi hru na hudební nástroje. Program je pestrý.

V podvečer volá těhulka, které se rozbíhá porod. Kontrakce jsou ještě nepravidelné, ale zesilují. Domlouváme se, že zatím zůstanou doma a budou si užívat začátek porodu s tatínkem. (V předchozích dnech žena vstřebávala informaci, že u porodu bude bez svého muže. Těžce to nesla, pro pláč ani nebyla schopna se mnou mluvit do telefonu. Ještě že měla pár dní na přizpůsobení se stávající situaci, jak pak při porodu sama hodnotí.) 

Během následujících 2 hodin ještě pár telefonů a jsme rozhodnutí, že vyrazíme do porodnice. Při příjmu pak krásných 6 cm. Porod běží krásně. Děťátko i maminka si vedou skvěle. Přes sms krátce informuji tatínka, jak si jeho žena s miminkem vedou.

Po hladkém a rychlém porodu slyší své dítě tatínek poprvé plakat – přes telefon.

Ne všechny dny a noci bývají takové…naštěstí. Někdy odflákneme učení, někdy už opravdu nemám chuť šít další roušky. 

A některé dny se má práce porodní asistentky smrskne jen do několika mailů, kde odpovídám ustaraným těhotným, co je čeká a jestli opravdu budou muset mít při porodu roušku na puse.”

Příběh třetí: Vyučující porodní asistence na vysoké škole

“Můj současný běžný den spočívá v průběžné organizaci dobrovolníků z řad studentů a také těch studentů, kteří mají stanovenu „pracovní povinnost“ pro naše spolupracující zdravotnická zařízení. 

S vědomím zátěže, která vzniká nám všem a tak stejně i našim studentům, rozjíždíme i pomocnou supervizi a další podpůrné aktivity. 

Zároveň připravujeme alespoň část výuky ve formě samostudia a online.

U předmětů, ve kterých se v tomto semestru se svými studentkami prvního ročníku, budoucími porodními asistentkami, učíme fyzikální vyšetřování těhotné a rodičky, především palpaci (vyšetření pohmatem), auskultaci (poslech srdečních ozev plodu), ale i odběr anamnézy a důležitou aspekci (doslova vyšetření pohledem), je velmi těžké vše zvládnout na dálku.

Studentky tyto základní dovednosti porodní asistentky jednoduše řečeno musí umět. Je to základní pilíř jejich práce. Proto nás převážná část výuky čeká po skončení bezpečnostních opatření.”

Příběh čtvrtý: Soukromá porodní asistentka

“U mě zásadní změny proběhly velmi rychle a razantně. Začalo to zrušením předporodních kurzů, pokračovalo zákazem doprovázení žen k porodům v porodnici, a skončilo rychlou spotřebou ochranných pomůcek a dezinfekce, kvůli kterým jsem musela přestat chodit za ženami na těhotenské a poporodní návštěvy k nim domů. Jsem bez práce.

Do toho zasypaný e-mail zprávami a dotazy od těhotných a žen v termínu porodu, neustále vyzvánějící telefon, kdy ženy pláčou a jejich strach a obavy by se daly krájet. Nezávidím jim a snažím se pomoci, jak jen můžu.

Podpora, podpora, podpora a předávání moře informací, čerpaných sledováním nejnovější situace u nás i ve světě. Občas je to vážně vyčerpávající.

Ženy naprosto reálně zvažují neasistované porody doma, protože nemůžou mít u porodu partnera, se kterým se dlouhodobě připravovali, ačkoli třeba ani nejsou vhodnými nízkorizikovými adeptkami. Přemlouvají mě, ať tedy u domácího porodu asistuji já, když není neasistovaný porod bezpečný, ačkoli vědí, že porodní asistentky v České republice nesmí asistovat u domácího porodu. Jsem zoufalá s nimi. 

Přesto se snažím vlít jim naději do žil a maximálně je povzbudit, že porodit v porodnici zvládnou, mohou využít videohovory a videozáznam, a hlavně, že na porod nebudou samy, budou tam porodní asistentky, které jejich situaci chápou a maximálně jim pomohou a podpoří je.

Vše dělám dobrovolnicky, bez nároku na finanční odměnu. I když nemám tušení, jak to po všech stránkách zvládnu dál. Snad se mraky brzy rozeženou…

To byly příběhy čtyř porodních asistentek

Každá pracuje jinde, přesto je jedna zásadní věc spojuje – mají srdce na pravém místě. Je očividné, že jejich práce je posláním a uvědomují si to nejen ony. Denně dělají dobré skutky, jsou empatické, pomáhají vysoko nad rámec svých pracovních povinností.

Ale pořád jsou to jen lidi, kteří mají své rodiny, své obavy a také potřebují podporu. Nebo jen vědět, že my o nich víme a stojíme při nich. 

Jsme tu pro vás! 

Pozn.: Článek vznikl v době, kdy tatínkové do porodnic nemohli. Aktuálně už do některých porodnic a za určitých podmínek můžou.