Kam patří miminko po porodu?

Ráda bych vám vyprávěla jeden příběh. Už je to pár let, ale pořád je to aktuální.

Vypomáhala jsem na dětském dnu na téma Život – od narození po stáří. Ano, měla jsem hned první stanoviště 🙂

Velmi dlouho jsem přemýšlela o tom, jaký dát dětem úkol, za který by mohly být obodovány (nerada hodnotím, tak jsem to musela vymyslet fikaně). 

Chtěla jsem přijít s co nejjednodušším a nejzásadnějším uvědoměním, a zároveň si udělat takový soukromý průzkum. 

Schválně, jestli malé děti (předškoláci a děti na I. stupni) dokáží vymyslet, co udělat s miminkem po narození. 

Ony to nikdy nikde nestudovaly, neviděly, neřešily, nepřipravovaly se na to, nikdo jim to nejspíš nikdy neřekl. Co si budeme povídat, kolikrát to nevědí ani sami dospělí.

Úkol byl tedy naprosto jednoduchý. Ve stanu s nápisem “Porodní sál” a výhružnou cedulí: “Nevstupovat bez vyzvání porodní asistentky” (tu jen tak mimochodem nesnáším, ať visí kdekoli), jsem byla ukrytá já.

Na mém porodním sále byly různé věci, které si jen dokážete představit, že na vás na porodním sále mohou čekat. Bílá prostěradla, zelené savé podložky, nástroje (nůžky, peán), stříkačky, jehly, dětská váha, vanička, krejčovský metr, fonendoskop, dřevěné “ucho” k poslechu ozev miminka atd.

Každému dítěti jsem řekla, že se tu za chvíli narodí miminko a že potřebuju jejich pomoc.

Měla jsem tam těhotnou panenku-maminku, představila jsem ji dítěti, poslechla si ozvy miminka, prohlásila, že je všechno v pořádku, sáhla na bříško a řekla, že se opravdu brzy miminko narodí, ať se dítko připraví.

Miminko se za chviličku opravdu narodilo, podržela jsem ho v náručí, ukázala jsem dítěti, že od miminka k mamince vede pupeční šňůra. Miminko jsem předala dítěti a zeptala jsem se: “Tak co s miminkem teď uděláme?”

Dítko koukalo chvilku na miminko, chvilku na maminku, chvilku na svoje rodiče nebo babičku, na všechny ty věci kolem, přemýšlelo, hlavu si lámalo. 

Po chvilce měli dospěláci tendenci radit a podsouvat svoji domněnku: “No tak, tamhle jsou ty nůžky, tak co uděláš, no?”

A já mluvím k dítěti: “Hele, vůbec ty dospěláky neposlouchej, to je nesmysl, vždyť to miminko tu pupeční šňůru potřebuje, pomáhá mu, pořád k němu jde to, na co bylo zvyklé v bříšku. Pupeční šňůru necháme pupeční šňůrou, vůbec ji nebudeme řešit a už vůůůbec nestříhat.”

A dítě přemýšlelo dál. Buď v tu chvíli automaticky splnilo úkol, nebo ode mě ještě dostalo nápovědu: “Víš, s čerstvě narozeným miminkem je to stejné jako když ty vylezeš z vany.” To už všichni váhavci sáhli po dečce nebo plínce, které jsem tam měla připravené, položili miminko k mamince a oba jemně přikryli.

Zajímavé bylo, že miminko vkládaly mamince přímo na bříško tak, aby na něj viděla a hlavně tak, jak miminko samy držely. Logicky. Intuitivně.

Krásně to vymyslely, tetelila jsem se blahem. Přesně tam miminko po porodu patří. Z bříška na bříško.

“Ostatní věci počkají, to pak udělám sama, tady máš body a můžeš jít dál.”

Nesetkala jsem se za to odpoledne s jediným dítětem, které by tenhle úkol nesplnilo.

Ano, někdo přemýšlel déle, ale nakonec to stejně vymyslel.

Tohle je tak důležitá věc, kterou si v sobě neseme úplně všichni. A je jedno, kolik nám je, protože jako děti jsme to věděli úplně všichni: miminko, které se narodí, patří k mámě, a to hned úplně okamžitě. Máma je totiž to jediné, co miminko zná.

Navíc po porodu probíhají další procesy, které jsou nutné pro navázání prvních vazeb a vztahů, které pokračují dál. A obzvlášť když se to takhle ideálně nastartuje hned v prvopočátku, o to je všechno snazší.

Vím samozřejmě, že v některých případech to nejde okamžitě z důvodu zdravotního stavu miminka nebo maminky, ale těch případů je pořád minimum a dá se to většinou dohonit, jakmile je to možné.

Proto nechápu, když i dnes vidím a slyším příběhy, kdy se miminko narodí, okamžitě se přestřihne pupeční šňůra, jde na ošetření k dětské sestře, porodní asistentce, lékařům, posléze je celé zabaleno a předáno matce a ty první vzácné minuty se tím zbytečně navždy ztratí.

Proto si pamatujte, že miminko, když se narodí, patří z břicha na břicho a všechna ostatní vyšetření počkají.

Pokud by hrozilo miminku nějaké ohrožení na zdraví či životě, bude to okamžitě viditelné. A samozřejmě tým porodnice je tam vždy připraven na záchranu obou.

Většina dětí, které se narodí, tak žádné takové zásahy nepotřebují. A tím spíš by mělo platit pravidlo “z břicha na břicho”, kde je novorozenému miminku nejlépe, a i té mámě s miminkem = s tou největší odměnou za porod, je nejlépe.

Probíhají tam další věci, které se ani nedají popsat. Prostě je to obrovská vlna lásky, nastartují se ohromující hormonální procesy, kojení, mozek chápe, že miminko žije, i miminko chápe, že tu má svoji mámu a že je všechno v pořádku. 

A tak by to mělo být. A my to uvnitř všichni víme. Věděly jsme to jako děti. Možná to občas trochu zapomínáme. Ale víme to. Z břicha na břicho.

P.S.: Jaké další pečující postupy podporují zdraví miminka od narození? Dozvíš se v online kurzu Spokojené miminko.